...aneb tip pro ty, kdo milují roadtripy, málo lidí, málo Čechů, dobrodrůžo, výhledy a tak trochu jiné ježdění. Aka pro ty, co jsou pro nové zážitky ready opustit vymazlený Saalbach a vyrazit do úplně jiného světa.

Jestli jste letos nepořídili pic ze sluncem zalitých Alp, tak nebuďte smutní, já vám řeknu, jak to je, a nemusíte kvůli tomu ani propálit lowe za dovču.

Vesele do sebe kopneme jedno vrcholové espresso a ve svižném tempu zamíříme dolů po nočním mrazem přituhlé Boé. Oba máme obřačky, mně je 39, otci 64 a i přes veškerý můj trénink je pořád rychlejší než já. Mám pocit, že to tak bude navždycky.

Po delší době jsme se rozhodli, že si vystřihneme jedny Dolomity i před Vánoci. Nevyšlo to teda úplně podle plánu, ale život nejede vždycky podle itineráře. Tak zaprvý, moje starší dítě, kterému už tou dobou slušně táhlo na pubertu, se rozhodlo prozevlovat devátou třídou i přesto, že ho čekaly přijímačky na střední, a tak jsem musela dostát...

Někdy kolem roku 2014 jsem lyžování v Rakousku pověsila na hřebík a definitivně propadla Itálii. Jo, taky jsem dřív vedla ty řeči, co vedou všichni Češi, kteří kombinací náhody a fatálního omylu nedojeli až za Brenner. A mám v Rakousku pořád své srdcové místo, to nemohu říci, jmenuje se Saalbach-Hinterglemm-Leogang, ale o tom třeba jindy.

Když člověk implementuje systémy v logistice, měl by vědět, co řídí. Doslova. A tak jsem za to jednoho večera v jednom start-upu, vzala.