(tožtak) Dokud můžeš sjet další kopec

Vesele do sebe kopneme jedno vrcholové espresso a ve svižném tempu zamíříme dolů po nočním mrazem přituhlé Boé. Oba máme obřačky, mně je 39, otci 64 a i přes veškerý můj trénink je pořád rychlejší než já. Mám pocit, že to tak bude navždycky. 

Střih.

V nohách máme pátý kilometr osmikilometrového stoupání v rámci cyklistické sedmdesátky a pořád je přede mnou. Vzdálenost se mi zdá o malinko menší než před dvěma lety, ale přesto ho nedokážu dotáhnout. Je mi 42, jemu 67 a nahoře mě čeká se špatně skrývaným úsměvem vítěze.

Střih.

Předvánoční otevírání lyžařské sezóny v Dolomitech.  S prstem v nose odřídí 900 km, aby se další ráno mohli s mámou postavit na italský manšestr. Je mi 43, jemu 68 a pořád si trochu myslím, že ten oblouk vykrojí rychleji.

Střih.

O den později leží v nemocnici v Brunicu a selhávají mu ledviny. Kortikosteroidy. Hemodialýza. První biopsie. Druhá biopsie. Z plného zdraví během několika dní dní, jen tak. Zdá se to jako úplně blbej sen. V kapse nemáš než vděk za všechny vyříznuté oblouky a zdolané traily.

----- Dokud můžeš sjet další kopec, musíš ho sjet. The time is now. -----