(tožtak) Kurýrkou na jednu noc

Když člověk implementuje systémy v logistice, měl by vědět, co řídí. Doslova. A tak jsem za to jednoho večera v jednom start-upu, vzala.

D08. Můj včerejší kód trasy. Vyfasovala jsem si zhruba třetinu toho, co musí zvládnout běžný kurýr. A 300 km ponejvíc po kotárech Prahy - západ. Při plánování kombinací tras a slotů (hezky oldschool růčo!) se mi málem uvařila hlava. Dosáhnout při nízký penetraci v těchhle končinách nějaký rozumný obslužnosti počtu adres za hodinu - nemožný.

Zákazníci jsou tu zvyklí na sms, takže přes den rozesílám zprávy s určením hodinového rozmezí, kdy se dostavím. Trochu mi cvaká prdelka, když si představím, co všechno se po cestě může stát a mně to rozhodí celý harmonogram (a to ho mám o ⅔ kratší). Vyjíždím pro tašky do skladu, mám to přes celou Prahu. Ze dvou zacpaných tras volím pochopitelně tu blbější, načež se zasekám v koloně. ETA + 15 minut. Ještě ani nejsem na nakládce a už jsem ve stresu. Přikazuju si tejkovat to ízy.

Nakládám tašky do termoboxu. Vyrážím. Cestou mi začínají chodit SMS. "Jídlo převezme žena." "Zavolejte manželce." "Nechte to zase na parapetu." Do patnácti minut už netuším, kdo je čí žena, kdo má parapet ani čí žena jsem já, opouštím svůj oblíbený onlajn a uchyluju se ke starožitnému papíru, abych všechny ty rodokmeny podchytila. Ovšem nákresy akce Kulový blesk mi berou drahocenné minuty z rezervy, kterou jsem si stanovila. Pak už stačí, když ztratí můj ajfoun GPS signál (jako vážně, po všech těch měsících zrovna teď?) a já beru po deseti minutách zmaru odevzdaně za vděk i überzlým IVI svého arteonu.

Hned na první adrese v polním satelitním osídlení Trnová (urbanisto Gebriane, kde ses schovával, když tě nejvíc potřebovali??) zákaznice nebere telefon. Neotevírá. Jakože cože? Takový práce mi ten itinerář dal, táhnu se kvůli tomu až sem a ona nezvedá? No nic, píšu milou SMS o odběrném místě a jelikož jsem ne jen trochu, ale úplně milá a prozákaznická kurýrka, nabízím, že se tu zastavím na cestě zpět za tři hodinky.

Cestou míjím kurýry z rohliku. S přibývajícím časem k nim začínám pociťovat takřka bratrskou lásku. Když se naše pohledy setkají, je v nich tiché porozumění. Až teda na to, že oni netuší, že něco rozvážím.

Trochu úchylně mě to baví. Jasně, především proto, že nemám za zadkem appku, která sleduje moji efektivitu, najdu si čas na koupi kafe, nestojím ve smradlavejch kolonách a jedu krajinou nádherňajs Brd a Karlštejnska. A ten západ slunka! Zákazníci jsou docela milí, dámy na mě sice koukají trochu podezřívavě a některé exempláře ještě nepochopily, že nadřazenost je ségra malosti, nicméně mě to nerozhodí, a nevím, jestli je to tou samotou v autě, ale užívám si každýho živýho zákazníka. Po dvou hodinách už mě vysloveně mrzí každej parapet.

Svoji erzetu ukončuju v půl desátý, kdy otevírá uplakaná zákaznice, jenž mi dvakrát nezvedla telefon, pač se prý zrovna hádala s mužem. Zákazníci na sebe takovýmu anonymnímu kurýrovi prásknou kdeco, to nemohu říci. Jako správný domácí psycholog zahlásím své oblíbené takřka duškovské moudro a vyjíždím k domovu. Mise splněna. Ale jednoduchý to teda nemají - buďme na ně milí. ;)