(tožtak) Co mám furt s tou Itálií

Někdy kolem roku 2014 jsem lyžování v Rakousku pověsila na hřebík a definitivně propadla Itálii. Jo, taky jsem dřív vedla ty řeči, co vedou všichni Češi, kteří kombinací náhody a fatálního omylu nedojeli až za Brenner. A mám v Rakousku pořád své srdcové místo, to nemohu říci, jmenuje se Saalbach-Hinterglemm-Leogang, ale o tom třeba jindy.

Myslím, že jde o takovou běžnou lyžařskou evoluci. Že my čeští skiing geeci někdy tak ve věku dvou let prostě začneme šplhat po pomyslné pyramidě, ta moje byla Krkonoše - Rakousko - Itálie. Konkrétně Dolomity. A z Dolomit už jsem neodešla, tam - dokud chci zůstat na sjezdovce - jsem objevila své lyžařské místo na Zemi. A nic na tom nezmění ani lyžařská kořeníčka typu Schweiz, Francie nebo Nový Zéland.

Proč teda Itálie? Protože na ose Praha - Val Gardena první místo po mníšeckobrdské Lískovce, kde dostanu slušný kafe za dobrou cenu, je za italskou hranicí. Protože si nemusím na svahu do zblbnutí vybírat mezi Wurstem, Schnitzlem a Gröstlem. Protože Italové jsou trochu pankáči, milují děti, nehrotí a z ničeho nedělají haló. Protože masiv Dolomit je něco tak přenádhernýho, až srdce puká. A to sluníčko, to je k tomu všemu takovej krásnej bonus. Je nám tam prostě dobře.

No ano, asi jsme měli i štěstí, protože hned napoprvý jsme trefili místo, který je v UNESCO, a tak když už se tam postaví něco novýho, má to svýho architekta a urbanistickou hlavu a patu. A tam už jsme zůstali, jen občas to okořeníme jiným střediskem a zase se vrátíme. V místním malým Sparu je furt ta samá stará paní majitelka už léta letoucí, pečivo je z rodinné pekárny a lokálové se mísí s turistama jako by se nechumelilo, a to i když chumelí. Myslím, že jednou tam budem mít domek.